„Jedna černá kočka, druhá černá kočka…“ Řídíte auto?

Určitě znáte situace, že když něco nemáte a toužíte po tom, všude kolem sebe to vidíte. Ženy, které si přejí mít dítě a je s tím nějaký problém, bezpochyby potvrdí, že na ulici potkávají jen samé šťastně těhotné budoucí maminky. Nebo pánové, pokud třeba touží po nějaké konkrétní značce auta, určitě shledávají, že svůj vysněný model vídají výrazně častěji. Je prostě všude! Jen ne doma v garáži… 😊

Vidíme jen to, co chceme vidět

Když byste se zeptali nezaujatého člověka, který jel jako spolujezdec daného pána, třeba jeho ženy, na to, kolik aut typu BMW X6 viděla, velmi pravděpodobně vám odpoví, že vůbec netuší…😊
Na tom je hezky vidět, že každý z nás vnímá úplně jiné informace.

Ale úplně tak jednoduché to zase není…

Bylo dokázáno, že vzhledem k celkové kapacitě lidského mozku rozhodujeme vědomě o tom, co chceme vidět, pouze ze 2 %. To, co vidíme, tedy určuje z 98 %  naše podvědomí.

Neurovědci odhadují, že lidský mozek přijímá asi 11 milionů smyslových vjemů za sekundu. Vzhledem k tomu, že na rozdíl od umělé inteligence není schopen toto obrovské množství vstřebat, dochází k jeho obrovské redukci. Mozek v danou chvíli vybere vždy přibližně pouze 40 nejdůležitějších informací, které odešle k dalšímu zpracování.

Takové výsledky výzkumů mne osobně vždy zajímaly. Pokud jde o podvědomí, tam jsem to ale vždy brala s určitou „rezervou“. Pak se mi však stala opravdu zvláštní věc, kterou nelze logicky vysvětlit jinak, než tím, že člověk skutečně přednostně vnímá to, co je v jeho mozku nastaveno jako prioritní či „důležité“. Dostává pak přesně ty vjemy, které odpovídají jeho myšlenkám a tomu, na co se v životě soustředí.

To je hlavní rozdíl oproti počítačům, se kterými je lidský mozek v dnešní době často srovnáván. Počítače totiž přicházející informace zpracovávají všechny.

Dvě černé kočky v cestě

Jedu takhle jednou se svou sestrou z Prahy do Rakovníka a řídím. Povídáme si a cesta dobře ubíhá. Uprostřed živého hovoru ona najednou poznamená: „A druhá černá kočka…“ Já na to: „Cože, jaká…?“ No… no přece ta kočka, černá… přejetá… takovej zelenej obojek měla.“ Vytřeštím oči: „Kdee??“ Ona s nechápavým výrazem ve tváři: „No přece skoro uprostřed silnice, ses jí vyhýbala“ A já: „Kočce?“

„Žádnou jsem neviděla…“

Beze všeho bych odpřisáhla, že jsme kolem žádné kočky nejely. Natož dvou. Jako řidička bych v tu chvíli u svých spolujezdců asi moc velkou důvěru nevzbudila, ale skutečnost byla taková, že jsem obě kočky hezky objela. Oblouček byl tak zřetelný, že sestra ani v nejmenším nezapochybovala, že jsem ji viděla taky, a proto se tolik divila, že vůbec nechápu, o čem mluví.

Můj mozek tuto informaci prostě okamžitě smazal… Pokud vy tedy informaci o černé kočce „nepotřebujete“ a nijak s ní nerezonujete, nemá pro vás význam. Jestliže váš mozek vyhodnotí, že jsou pro vás v danou chvíli důležitější jiné vjemy a nemá kapacitu je všechny zpracovat, tak informaci o černé kočce zapomenete ještě dřív, než doputuje do vědomí.

Protože nám tato událost přišla zajímavá, začaly jsme hledat souvislosti, proč sestra viděla něco, co já ne, a na co informaci, kterou jí mozek zprostředkoval, mohla vlastně „potřebovat“. Vyšlo najevo, že ve své praxi veterinární lékařky velmi vnímá strach spojený s tím, zda se jí v akutních situacích podaří zvířecího pacienta zachránit. Jestli dokáže rychle zareagovat a vzpomenout si na vše, co by se mělo v daném případě udělat.

Nepříjemný pocit, který v těchto vypjatých situacích měla, značně ovlivnil spokojenost s výsledkem práce, ať už vše dopadlo dobře či nikoli. S tím se špatně žije, zvláště pak, když má člověk za sebou tolik let studia, praxe a dobrých výsledků.

Začali jsme tedy s jejím strachem pracovat. Výsledky se dostavily velmi brzy. Pocity, které měla při ošetřování akutních pacientů jako by najednou zmizely a cítila již jen to, že dělá vše, jak nejlépe umí a věří v úspěch. I s vědomím všech rizik již žádné černé představy. Pokud by se záchrana nepovedla, věděla, že pocit, který zůstane, bude ten, že udělala maximum a vydala ze sebe to nejlepší, co mohla.

Tento vnitřní klid ji v její profesi, kterou miluje, nesmírně posunul dál. Nyní cítí mnohem větší radost z práce a díky tomu, že si tento nepříjemný pocit dovolila připustit a následně i odstranila, může ve své profesi růst dále a naplňovat tak její smysl.

Pokud vás zajímají metody, kterými lze odstranit strach, jenž vás brzdí, naleznete je zde >>

Pomáhám lidem odstraňovat  pocity strachu a obav, které je v životě brzdí a kvůli kterým, aniž by si to museli uvědomovat, nedosahují výsledků, které by si přáli. Můj příběh si přečtěte zde >>