Můj příběh..

 „„Pomáhám lidem odstraňovat negativní nastavení mysli s nepřiměřenými obavami a strachy, které je zbytečně omezují a kvůli nimž nedokáží naplno využívat svých schopností a možností.“

 

 

Jak zbytečné strachy dokáží nenápadně řídit celý život

Cítíte se občas nejistě a nevěříte si? Existují věci, na které si netroufáte? Řešíte, co si o vás budou myslet druzí? Bojíte se říct jasně, co chcete? Nebo máte pocit, že se pohybujete v nějakém začarovaném kruhu? Přečtěte si můj příběh…

Kým jsem byla a kým jsem dnes

Z věčně uspěchané letušky, studentky a „mámy podnikatelky“, která léta běhala sem a tam s přeplněným diářem, ve kterém bylo dvakrát tolik úkolů, než mohla splnit, žiji konečně vnitřně klidný život, ve kterém je prostor na to, co mám ráda, i na to, co je pro mne důležité.

Umím se zastavit. Poznala jsem, jaké to je, cítit se vnitřně opravdu dobře a být opravdově sama sebou. To, co se okolo mě děje, mi dává smysl. Vím, co skutečně chci já sama a co by se jen líbilo druhým. Dlouho jsem hledala cestu. Našla jsem ji nakonec překvapivě úplně jinde, než by se na první pohled zdálo…

Co jsem pochopila?

Obrovským „aha momentem“ pro mne bylo poznání, že můj život, byl protkán nejrůznějšími většími či úplně obyčejnými „malými strachy“, které však na pozadí nenápadně řídily celý můj život. Brzdily mne a stahovaly zpět. Měly zásadní vliv na to, co v životě dělám, nebo spíše na to, co jsem si „dovolila dělat“. Na to, co jsem získala či ztratila, i na to, s jakým pocitem jsem se pouštěla do nových věcí.

Stály nakonec i za tím, proč jsem nešla za svými skutečnými cíli, ale slepě za takovými, ke kterým jsem ve skutečnosti směřovat nechtěla. Nejzásadnější moment v mém životě nastal v den, kdy jsem zjistila, že to, zda se něčeho budu či nebudu obávat, můžu změnit. Pak se mi život začal doslova měnit pod rukama.

 

Můj začarovaný kruh

Vrátím se zpět v čase, kdy mi bylo 21 let… Odcházím z malé moravské vesničky, abych se stala letuškou.  Do jiného světa....spousta cestování, zážitků a krásný plat… Dlouhou dobu si to užívám. Brzy ale sílí pocit, že mi něco chybí…

Cítím potřebu být „vzdělanější“. Vždy jsem se dobře učila a kromě toho, všichni v naší rodině „měli vysokou školu“. Nevydržím ten pocit, že já mám studium stále odloženo „na později“ a ze strachu, abych nebyla horší než ostatní, se dávám na studium při zaměstnání…

Sice mě studium opravdu baví, ale zároveň se trápím tím, že sedím nad skripty a nemám čas celé týdny cestovat po exotických dovolených jako moje kolegyně. Po noční lince mnohdy místo do postele mířím rovnou na zkoušku a o dovolené se učím.

K mé náladě nepřispívá, že už několik dní předem je mi při pomyšlení na nadcházející ústní zkoušku špatně. Mívám trému, kterou špatně zvládám, a bere mi to už dopředu energii se soustředit na kvalitní přípravu.

Bojím se, že neuspěji a že se mi nepodaří své vědomosti prodat. Když nastane chvíle zkoušky mám v hlavě obrovský zmatek, křeče v břiše a třese se mi hlas… Co s tím?


Období pokusů, omylů a hledání…

Zkouším si vyčistit hlavu studijním pobytem v Itálii, tam je atmosféra mnohem uvolněnější, jsou to „pohodáři“… Můj strach ze zkoušek se mnou však zůstává dál, vezu si ho s sebou zpět domů..

Abych měla klid na dokončení studia a třeba i start nové kariéry, beru si od létání neplacené volno a usedám za přepážku pro telefonickou rezervaci letenek a komunikaci se zahraničními zákazníky. Skrytě doufám, že jsem tím svoji situaci vyřešila.

Opak byl pravdou. Poznávám, že moje příprava na zkoušky nebyla ani o čase, ani o větším klidu na studium. Krom toho tu narážím na dalšího kostlivce.

Denně se potýkám s nepříjemnými obavami z neosobní, a na porozumění mnohem citlivější, komunikace v cizím jazyce po telefonu, na kterou nejsem vůbec zvyklá. Každý den se cestou do práce modlím, abych měla jen samé „dobré telefonáty“. Na to, že už mám něco za sebou, se cítím docela neschopně…

Nechci si připustit, že létání bylo lepší, přece jen se mi některé dny v nové práci daří. Jsem na sebe pyšná, jak „rostu“. Ve skutečnosti však jen bojuji se zbytečným strachem a nové zaměstnání mne žádným způsobem nerozvíjí.

Do života mi přichází nová, mnohem zajímavější příležitost – výběrové řízení na místo tlumočnice v evropských institucích. Jsem nadšená, úplně se vidím v kabince. Toužím dělat hodně kvalifikovanou práci. Jenže nervozita, která ještě zesilovala potíže s mými dlouhodobě oslabenými hlasivkami, mi tuto příležitost smetla ze stolu…přestože jsem zkoušku po jazykové stránce zvládla dobře. Ach jo…„proč mám takovou smůlu.“☹

Přesto svůj sen po perspektivním a dobře placeném zaměstnání, u kterého bych mohla i cestovat, nevzdávám. Získávám stáž na místo překladatelky v Evropském parlamentu v Lucemburku. Po jejím skončení mám možnost v Lucemburku zůstat, a nebo se vrátit domů za neperspektivním vztahem.

Logicky mám v hlavě vše srovnáno, jenže po pár dnech na mne začínají dopadat obavy z pocitu osamění, strach z rozchodu, strach, co když už nepotkám nikoho, s kým mi bude dobře a „nestihnu mít rodinu“…tedy strach z budoucnosti. Bylo mi 30. Ano, volím tedy vztah…který krátce po návratu zcela předvídatelně končí.

Rodina a podnikání

Nakonec se přece jen zdá, že i já už konečně zakotvuji v toužených „klidnějších vodách“.  Ve 32 letech nastupuji na mateřskou dovolenou. Abych to ale neměla tak jednoduché, nyní mi štěstí a radost z miminka a péče o něj narušuje obava z řízení auta, kvůli které si odepírám pěkné výlety, a také těžko potlačitelná snaha být „dokonalou mámou“.

Krom toho mám pocit, že v očích svého muže nejsem dost schopná a dobrá. S druhým synem pak cítím silnou potřebu mít k dispozici více vlastních peněz. Je to jasné, musím dokázat víc!

Přemýšlím, jak se vymanit ze závislosti na rodičovském příspěvku a malém přivýdělku v podobě překladů. Ač u svého muže nemám potřebnou podporu, vrhám se na vlastní podnikání s tím, že „vše zvládnu“ i s dětmi…jako spousta jiných maminek, o kterých čtu v časopisech. Chci být tak dobrá jako ony.

Zdá se, že se věci začínají obracet správným směrem...

Rozjíždím franchisovou spolupráci na výuku jazyků pro děti. Organizuji vlastní jazykové kurzy a příměstské tábory. Objevuji první účinnou techniku na odstranění strachu a překonávám svůj dlouholetý strach ze zkoušek a z vystupování před lidmi. Odvažuji se dokonce vyjíždět autem i na místa, která neznám. Jsem naplněná radostí z prvních pokroků.  Konečně začínám opravdově růst.

Také jsem se odhodlala k vyjednávání o zvýšení ceny za své překlady.  Uspěla jsem. Od teď mohu překládat stejné množství za více peněz. Vše se začíná vyvíjet dobře.


Život má však schováno ještě něco…

Franchisová smlouva vyžaduje plnění povinností v přesných termínech a podle představ někoho jiného. Po počáteční nejistotě s tím mám problém. Mám najednou spoustu svých nápadů a svou vizi, ale strach mi brání opustit zdánlivé bezpečí vedení a vrhnout se do realizace vlastních projektů svým vlastním tempem. Ve hře mě dále drží fakt, že ze smlouvy uzavřené na pět let se prakticky nedá vyvázat. 

Práce se hromadí. Přestávám mít čas na své děti, zatímco připravuji aktivity pro jiné. Vlivem stresu začínám mít skutečné problémy s hlasem a nezvládám vést hodiny. Domácnost vázne a já poslouchám ostrou kritiku ze strany partnera. Není mi to příjemné, nadšení a elán jsou pryč. Je mi z toho nanic, a mám chuť od něj odejít. Dnes už vím, že mi jen ukazoval skutečnou podstatu věci.

Tvrdohlavě jdu za svým. Jsem unavená a s hrůzou koukám na emaily, které urgují dokončení záležitostí spojených se smlouvou. Pracuji po nocích, když kluci spí. A čas běží... léto, prázdniny, Velikonoce, Vánoce...  Nevnímám ani, že nějaké byly. A to, co jsem s klukama zažila, si uvědomuji až na fotkách…Živé vzpomínky jako by někdo smazal….

Poslední kapka

Jednoho dne ráno, po třech hodinách spánku, vezu Kubu do školky. Najednou mi připadá, jako by mě za volantem přestalo poslouchat tělo. Je to jen pár vteřin, ale hrozný, těžko popsatelný pocit…

Konečně mi dochází, že tudy cesta nevede. Krátce mne napadá hrozná myšlenka, že bych mohla skončit v nemocnici zhroucená z vyčerpání…. „To jediné by mě tady osvobodilo od všech těch povinností, které už nezvládám, pomyslela jsem si.  „NE!, zase se bojíš… Neuhýbej a rozhodni se…“ Tento vnitřní hlas už nešlo potlačit… Proboha, takto to přece nechci.


Životní obrat

Zastavuji se. Jdu do sebe. Žasnu nad tím, co jsem dříve slepě přehlížela. Vše mi začíná docházet. Přemýšlím o svých skutečných prioritách. Komunikuji sama se sebou.

Teď už to cítím jasně: mou nynější prioritou je věnovat se dětem. Rozhoduji se pro překlady a myšlenku na podnikání nechávám zrát.

Uvědomuji si, že pravým důvodem, proč jsem podepsala smlouvu o franchisové spolupráci, byl zase můj starý známý nepřítel strach… že pokud nepodepíši, „uteče“ mi jedinečná příležitost, která se už nebude opakovat.

Kromě toho jsem ani nevěřila, že bych podnikání zvládla i sama. Proto jsem se nechala „vést“, přesněji řečeno řídit svůj život někým jiným.

Po několikaměsíčních peripetiích se ze smlouvy vyvazuji a s obrovskou úlevou vydechuji…

S nově nabytou svobodu začínám svůj život dávat do pořádku. Od základu. Ujímám se řízení a přepisuji všechna negativní nastavení v mysli, která mne omezovala v jednání. Také se učím odpočívat, vnímat a celý můj život se začíná skládat jako mozaika... Už to chápu. Jednotlivé dílky do sebe perfektně zapadají…

Nyní vidím, jak mocné byly strachy, které řídily celý můj život. Vlivem strachů a obav jsem mířila k cílům, které nebyly moje. Neudělala jsem věci, které bych jinak udělala. Z jedné pasti strachů jsem se chytala do další.

Jsem šťastná, že jsem pochopila. Cítím to jako velké vysvobození. Život pro mne přestal být jen spletí situací, kterým nerozumím. Konečně jsem svobodná a nebojím se říkat „ne“ věcem, se kterými nejsem v souladu, a postavit se sama za sebe a za to, co si myslím.

Přebírám tedy kormidlo svého života a vyrážím za svým cílem 😊 Tímto ze srdce děkuji všem lidem, mezi nimi zvláště Zdeňce Jordánové, ke kterým mne moje cesty dovedly a kteří mi pomohli pochopit ty nejcennější souvislosti.

Nyní je na mne, abych podala pomocnou ruku druhým sama.


Setkávat se spolu můžeme také ve Facebookové skupině SVOBODA V SOBĚ.